Mám rád tuto zem

Od sametové revoluce v roce 1989 již vyrostla nová generace, která není zatížená nesvobodou vyplývající z diktátu vlády jedné strany. Můžeme pozorovat, že v jednání a chování lidí se již velmi podobáme společnostem západní Evropy.

V mnoha ohledech je to dobrá zpráva, přišli jsme však o část identity, kterou nám záviděli lidé přicházející do Československa za západu bezprostředně pro roce 1989. Jedná se o část našeho myšlení, které nebylo zatíženo penězi a ekonomickými zájmy.

Chceme svobodu, ale už nám není příjemné nést důsledky vlastních rozhodnutí. V konečném důsledku je nám pak příjemnější za pár koblih uvěřit dobře znějícím slibům. Proč si dělat problémy, ty ať řeší někdo jiný, hlavně, že se můžeme dobře bavit. Není to nic nového, v Římě se říkalo, že lid chce chléb a hry. Na stejném principu před listopadem 1989 měla KSČ cca 1,7 milonu členů a kandidátů strany. Komunistická éra naší republiky je označována za léta nesvobody, je však důležité si připomenout, že jsme si tuto nesvobodu zvolili ve volbách v roce 1948. Stejně tak i dnes se rozhodujeme, jak bude naše svoboda vypadat.

Po sametové revoluci jsme byli plní ideálů, přesto právníci tehdejší podnikatelské prostředí označují jako státem organizovaný zločin. Umravnění přinesl až náš vstup do EU. Poznáváme však, že ani v západních zemích není svoboda podle našich představ. Globalizace umožnila vzniknout korporacím, které prostřednictvím peněz ovlivňují tvorbu zákonů a norem. V ČR to k dokonalosti dotáhl Andrej Babiš, který si spočítal, že než se nechat vydírat všehoschopnými politiky je výhodnější založit si svojí „nepolitickou“ stranu, aby mohl v zájmu svých firem ovlivňovat politiku přímo. Nemusí se tak strachovat o vyhovující strategii ve využívání biopaliv nebo v čerpání dotací, prostě si to navrhne a schválí. Podle § 159 Nového občanského zákoníku je povinností statutárního zástupce jednat v zájmu řízené firmy a velkopodnikatelé se tak logicky snaží svým zákonným závazkům dostát.

Poněkud složitější situaci mají podnikatelé, kteří se rozhodli využít výrobních kapacit a obrovský tržní potenciál v Číně. V každé fabrice, kterou si západní investoři postaví, je politický pracovník, který dohlíží, aby podnikání bylo v zájmu strany. Bez souhlasu vlády středu podniky nemohou fungovat. Je tedy na podnikatelích, jak dokáží ovlivnit postoje svých vlád k Číně a čínskému kapitálu, aby jim byl přístup na Čínský trh umožněn. Pro tyto podnikatele pak vzniká schizofrenní situace, když doma mají kritizovat čínský komunismus a zároveň se starat o to, aby o své investice nepřišli. Podnikatelé zároveň vyžadují od svých vlád podporu, protože lid si žádá levné zboží a oni plní jen požadavek trhu. Díky nim přeci máme levné trenýrky. Nejhůře je na tom necelý milion malých podnikatelů a živnostníků, kteří nedosáhnou na žádné dotace a státní subvence. Nadto zákony vznikající pod lobystickými tlaky „významnějších“ podnikatelů jim život spíše komplikují. Při životě se tito drobní podnikatelé drží díky své píli a přesvědčení, že podnikání dává svobodu rozhodovat sám o sobě, umožňuje rozvoji vlastních myšlenek a nápadů, přináší radost z uplatnění svých schopností a dovedností.

Nelze se pak divit, že se dostávají ke slovu nacionální, protievropské a proruské organizace, které poukazují na selhávání státu, Evropské unie i demokracie samotné, na které je EU i náš stát postaven. Neselhává však demokracie, selháváme my. Je nutné si uvědomit, že stále žijeme v demokracii a máme plné právo hájit své demokratické hodnoty, a to zejména pozorností k dění okolo nás a tím, že jdeme k volbám a pečlivě vybíráme své volené zástupce. Bohužel výše reklamního rozpočtu většinou není úměrná kvalitě kandidáta a tady je na nás občanech, abychom projevili svoji občanskou aktivitu a přistoupili k volbě odpovědně. K tomu nám však nestačí „občanský budíček“ na Václavském náměstí v Praze.

Po roce 1989 se více než 1,5 milionu lidí obratem zbavilo legitimací KSČ, aby naplno využili nových podmínek. Tento akt byl poměrně jednoduchý ve srovnání se situací, ve které se nacházíme dnes. Význam peněz byl a stále je posilován těmi, kteří jsou ochotni se jimi nechat koupit a penězi se zalepují díry v našich hodnotách. Klausem prosazovaná ruka volného trhu byla zaměňována s obecnými morálními principy a demolovala právní povědomí. Největší ekonomika Evropy, aby nasytila svůj hladový pracovní trh, jednostranně porušila Schengenské dohody, protože to bylo zjevně méně problematické, než v EU vyjednat změnu. To vše se děje ve jménu ekonomického rozvoje, zároveň to však ve společnosti vyvolává velkou nejistotu. Atmosféra strachu nahrává regulacím, které ti „odpovědnější“ vymýšlejí údajně na ochranu těch „méně odpovědných“. Strach nahrává populismu a jednoduchým líbivým slibům.

Atmosféra strachu nutí společnost vymezovat se proti tomu, co nechce a dusíme se tak vlastními hleny. Zapomínáme, že mnohem důležitější je hlásat, co chceme. Že chceme být součástí silné, sebevědomé, duchovně i občansky bohaté a svobodné Evropy a chceme žít v moderním občansky přívětivém státě. Musíme se starat, aby peníze nebyly naším pánem, ale aby sloužily nám i společnosti jako celku. V Evropě sdílíme společnou kulturu, která již prošla mnoha zkouškami a je na nás, abychom tuto kulturu rozvíjeli, ale i chránili, a to jasně, bez sebeobviňování a sebeponižování. Kreativita, tvořivost a otevřenost může být jenom tam, kde je svobodná mysl, kde je radost víra a láska. Ano, je potřeba život a svět okolo sebe milovat, protože kde je láska a víra, tam není místo pro strach, a to, co milujeme, si nenecháme vzít.